Uživatel: nepřihlášen    přihlásit
[ úvod ]
[ stalo se ]
[ chystá se ]
[ názory ]
[ firmy ]
[ tržiště ]
[ lidé ]
Publikování článků v této rubrice je honorováno. Za obsah publikovaných informací odpovídá jejich autor, nikoliv správce webu.
Rekonstrukce domu Adolfa Heyduka / 03.05.2005
K expozicím Prácheňského muzea neodmyslitelně patří již velmi starý dům, dříve patřící našenu známému básníkovi Adolfu Heydukovi. Dům Adolfa Heyduka se nachází v Tyršově ulici v Písku. Bohužel je již několik let uzavřen z důvodu pokračování rozsáhlých rekonstrukcí. Jihočeský kraj vloni poskytl grant, který umožnil opravy zadní části této budovy a předtím ještě rozvodů elektřiny.
V roce 1937 vzniklo v domě muzeum. Bylo otevřeno jen díky odkazu vdovy po zesnulém básníkovi, která předání tohoto domu podmínila vznikem již zmíněného muzea v roce 1934. Nyní je zřizovatelem Jihočeský kraj, který přislíbil peníze na další etapy prací na rekonstrukci budovy patřící k památkově chráněným objektům.
Unikátní Heydukova knihovna čítající na 3000 svazků i zařízení interiéru v renesančním slohu je přechodně ushováno v Prácheňském muzeu. Avšak hned po dokončení rekonstrukčních úprav bude opět všechno uspořádáno tak, jak to bylo za života Adolfa Heyduka.
Písecký básník známý i jako Slovakofil napsal díla, která neztrácí fanoušky ani v této době a neustále se těší velkému zájmu ze strany Slováků.
Celková rekonstrukce by měla být ukončena v príštím roce a expozice by měla být veřejnosti zpřístupněna již za necelé 2 roky.

autor:Eliška Koderová
Eliška Koderová           
Na kole kolem světa - v cíli ! / 03.05.2005
Přesně podle plánu dorazili dva cyklističtí světoběžníci Michal Jon (31) s Lucií Kovaříkovou (30) na své cestě světem 29. května do Písku.
V Palackého sadech čekali na jejich dojezd přátelé, nadšenci cyklistiky i lidé, kteří toto putování sledovali po celé tři roky v časopise Cykloturistika, na Radiožurnálu, internetu, nebo jim prostě jen drželi palce. Hrála zde živá hudba a byly tu připraveny mapy, plakáty a knihy, které po cestě napsali.
Do Písku dorazili společně s 50 cyklisty, kteří je provázeli. Někteří již z Vídně, jiní se k nim připojovali postupně cestou. Čekalo je bouřlivé uvítání a fotografování. Nejdříve pronesli krátkou řeč a poděkovali všem kdo jim jakkoli pomáhal s cestou, protože právě v Písku bydlí většina jejich příbuzných.

Na kole kolem světa - v cíli !

Přesně podle plánu dorazili dva cyklističtí světoběžníci Michal Jon (31) s Lucií Kovaříkovou (30) na své cestě světem 29. května do Písku.
V Palackého sadech čekali na jejich dojezd přátelé, nadšenci cyklistiky i lidé, kteří toto putování sledovali po celé tři roky v časopise Cykloturistika, na Radiožurnálu, internetu, nebo jim prostě jen drželi palce. Hrála zde živá hudba a byly tu připraveny mapy, plakáty a knihy, které po cestě napsali.
Do Písku dorazili společně s 50 cyklisty, kteří je provázeli. Někteří již z Vídně, jiní se k nim připojovali postupně cestou. Čekalo je bouřlivé uvítání a fotografování. Nejdříve pronesli krátkou řeč a poděkovali všem kdo jim jakkoli pomáhal s cestou, protože právě v Písku bydlí většina jejich příbuzných.
Potom se pustili do podepisování knih a plakátů. Od 19. hodin byla připravena v restauraci Olympie neformální beseda s novináři i širokou vřejností a také jídlo a pití.
L + M vyprávěli o zážitcích z jednotlivých kontinentů a zemí, o tom, kde k nim byli lidé milí a kde se naopak báli o život, jak to vypadalo na Antarktidě a jak v Atacamě. O východní polokouli vyprávěl Michal o západní Lucka. Poté dali příležitost nám ostatním. Kdo se chtěl na něco zeptat měl příležitost. Beseda se protáhla až do 21 hodin a nechyběla při ní dobrá nálada, kořeněná svérázným humorem cyklistů.

A nyní několik zvědavých otázek a odpovědí:

Jak dlouho trvaly přípravy na cestu a koho z vás to vlastně napadlo?

Lucie: Od chvíle, kdy jsme náš nápad začali realizovat, 14 měsíců. Napadlo to Michala.

Co bylo na plánování nejtěžší?

Michal: Sehnat peníze J a vymyslet takovou trasu, abychom v zimě byli tam, kde je teplo.

Kde se vám líbilo tolik, že byste tam žili raději než v Čechách?

Oba: V Austrálii.

Nastal někdy okamžik, že jste to chtěli zabalit a vrátit se domů?

Michal: Ne, takový okamžik nikdy nenastal. Někdy jsme toho měli opravdu dost, třeba když Lucce v Japonsku, kde jsme byli v prosinci, omrzla stehna, ale vrátit se, to nás nikdy ani nenapadlo.

Po čem se vám nejvíc stýskalo?

Lucie: Po posteli J a českých buchtách.

Hrozilo vám někdy nebezpečí od zvířat?

Lucie: Přímo ne. I když, … když jsme na Aljašce potkali medvědy, měli jsme docela nahnáno, ale je to jen divoké zvíře, které se jako jakékoli jiné bojí lidí, takže před námi utekli. V Paraguay jsem málem šlápla na hada. Nevím, jestli byl jedovatý, ale moc přátelsky nevypadal. Kupodivu nejhorší zkušenosti jsme měli se strakou. Jsou tam hrozně agresivní. Při jízdě se Michalovi jedna posadila na helmu a začala ho větracími otvory klovat do hlavy.

Ve které zemi to bylo nejhorší?

Michal: Nejhorší to nebylo nikde, spíš že třeba průjezd některým státem nebyl úplně bez problémů. Třeba v Číně. Je to opravdu nádherná země. Byli jsme se podívat i na čínské zdi, jenže jsou tam velmi přísná omezení kam se nesmí. Takže musíte jet po přesně vyznačené trase a jakmile z ní sjedete hned je u vás policie. My, neznalí těchto pravidel, jsme byli asi v polovině cesty zatčeni a 3 dny nás drželi ve vězení. Nebylo to až tak drastické, ale bylo to opravdu nepříjemné. Když nás potom pustili (= vyplatili jsme se), chtěli jsme se co nejrychleji dostat na letiště, abychom už byli z Číny pryč. Nebo Jihoafrická republika. Teprve nedávno tam zrovnoprávnili černochy s bílými a z toho důvodu je to tam pro nás bělochy, stále nebezpečné. Bydleli jsme na Českém velvyslanectví a dozvěděli jsme se, že předchozí den tam ubodali Japonku a asi po dvou dnech naší přítomnosti, přepadli dva cyklisty na stejném místě, na kterém jsme den před tím byli i my, takže jsme dali na rady místních a Afrikou jsme se již dál nepouštěli. Ačkoli jsme měli v plánu jet podél pobřeží, až do Egypta a Maroka, shodli jsme se, že náš život za takové riskování nestojí.

Ve které zemi se vám zdáli lidé nejpříjemnější?

Michal: V Mongolsku, i když to, že nám tam ukradli videokameru, nás opravdu mrzelo.

Odkud se vám vyloženě nechtělo?

Michal: Z Fidži. Jsou tam moc milí lidé, nekonečné pláže s bílým pískem a azurové moře. Tam jsme si také dali týden odpočinku a užívali jsme si dovolenou.

Kde vám nejvíc chutnalo a co?

Lucka: Asi v Austrálii. Lidé u kterých jsme tam bydleli nám vařili takové pochoutky jako krokodýlí taštičky, sušenou antilopu nebo klokana. V Číně to nebylo také špatné, ale nesmíte se ptát, co vlastně jíte. Sami Číňané o sobě říkají, že „z toho, co má čtyři nohy nesní Číňan jenom stůl“ nebo „ z toho, co plave v moři, jen ponorku“.

Kolika kilogramy byla vaše kola obtěžkána?

Michal: Já jsem vezl +/- 50 kilo, Lucka pak o něco míň.

Který kontinent se vám zdál nejkrásnější?

Austrálie. Ale Jižní Amerika je taky krásná.

Která trasa byla nejnamáhavější?

Lucka: Rozhodně v Argentině v Andách. Tam jsme třeba 90 km jen stoupali. Museli jsme vystoupat od moře až do 4 000 m. n. m. Dalo nám to opravdu zabrat. A v Jižní Korei.

Jaké jsou vaše zážitky z Antarktidy?

Lucka: Skvělé! Celou plavbu neustaly čtyřmetrové vlny. Nejdříve nám kapitán řekl, že aby nám vysadil kola nepřichází vůbec v úvahu, ale když jsme dojeli k Antarktidě, sám se nabídl, že nám je vysadí. Byli jsme překvapení, a byli jsme moc rádi. Tak jsme tam mezi tučňáky ujeli symbolické 2m. Všude tu ležel rozbředlý sníh, takže se jet nedalo.

Kolik duší jste cestou píchli?

Michal: Dohromady 132.

Potkali jste se na cestě s krajany?

Michal: Přímo z Čech ne, ale v Austrálii jsme se potkali se Slováky, v Kanadě s Němci a ve Španělsku jsme potkali Švýcara, který byl kdysi olympionik. Za 3 roky oběhl svět a teď se vracel domů. Doprovázela ho jen manželka na motorce. (My jsme ho za 3 roky objeli na kole.) J.

Když jste řekli Česká republika, věděli lidé kde leží?

Michal: Česká republika nezabírá, ale když jsme řekli Československo, tak to většinou věděli.

Vypravili byste se na tuto cestu po všech těch zkušenostech ještě jednou?

Lucka: Jo, určitě bychom jeli.

Michal: Odpočinem si, … .

V doprovodu více než stovky cyklistů dorazili Lucie Kovaříková a Michal Jon 1. května do Prahy.
Atˇ se jim tu u nás líbí!

autor:Veronika Maierová

Veronika Maierová           
Superstar v Milevsku / 09.04.2005
Petra Poláčka znají téměř všichni díky soutěži Česko hledá Superstar. Do SuperStar se přihlásil proto, že si chtěl projít celým tím kolotočem, ale dopředu netušil, že to bude až tak moc náročné. Petr Poláček pochází z Neratovic, narodil se 2. srpna 1984 a má dvě sestry. Zpívá od deseti let, kdy ho k muzice a zpěvu přivedla jeho starší sestra. Postupem času začal zjišťovat, že má podobný hlas jako Bon Jovi, také založil vlastní kapelu Bon Jovi Revival. Do souboru nikdy nechodil, jako dítě hrál na kytaru, zkoušel skládat písničky, ale jen v angličtině, kterou díky tomu umí velmi dobře. Poslouchá nejvíc Bon Jovi a Paľa Haberu. Vystudoval obor letecký klempíř, ale tomuto povolání se věnoval pouhé tři měsíce. Do jeho života zasáhla náhoda v podobě zpěvačky Evy Urbanové, která si Petra všimla v pořadu DO-RE-MI a rozhodla se mu dát příležitost. Spolu s ní nazpíval duet Miserere a jako host se zúčastnil turné Koncert hvězd. Má rád sport, hraje basketbal, ale nejdůležitější v jeho životě je muzika.

Superstar v Milevsku
Petra Poláčka znají téměř všichni díky soutěži Česko hledá Superstar. Do SuperStar se přihlásil proto, že si chtěl projít celým tím kolotočem, ale dopředu netušil, že to bude až tak moc náročné. Petr Poláček pochází z Neratovic, narodil se 2. srpna 1984 a má dvě sestry. Zpívá od deseti let, kdy ho k muzice a zpěvu přivedla jeho starší sestra. Postupem času začal zjišťovat, že má podobný hlas jako Bon Jovi, také založil vlastní kapelu Bon Jovi Revival. Do souboru nikdy nechodil, jako dítě hrál na kytaru, zkoušel skládat písničky, ale jen v angličtině, kterou díky tomu umí velmi dobře. Poslouchá nejvíc Bon Jovi a Paľa Haberu. Vystudoval obor letecký klempíř, ale tomuto povolání se věnoval pouhé tři měsíce. Do jeho života zasáhla náhoda v podobě zpěvačky Evy Urbanové, která si Petra všimla v pořadu DO-RE-MI a rozhodla se mu dát příležitost. Spolu s ní nazpíval duet Miserere a jako host se zúčastnil turné Koncert hvězd. Má rád sport, hraje basketbal, ale nejdůležitější v jeho životě je muzika.

Petra Poláčka se skupinou Iluze můžete vidět 11. května 2005
ve velkém sále Domu kultury v Milevsku.Začátek je v 18 hodin.

autor:Zdena Kučerová
Zdena Kučerová           
Jan Hlavín: Polibky Paříže - výstava obrazů a kreseb / 05.04.2005
Paříž jsem si mapoval na třech zájezdech. Poprvé jsem tam jel pracovat na zakázku, podruhé proto, že jsem tam jet prostě chtěl, a potřetí to bylo už tak silné, že jsem se v pondělí rozhodl a v pátek jsem odjel." Tak se vyznal ze své lásky k Mekce všech umělců Jan Hlavín, který od počátku března vystavuje své obrazy a kresby v Milevském muzeu.
Vernisáží, na níž stylově nechyběl ani absint, kdysi oblíbený nápoj pařížské bohémy, muzeum otevřelo po zimní pauze svoji letošní sezónu. A byla to vernisáž úspěšná: téměř 250 návštěvníků chodbu muzea zcela zaplnilo. Zájem byl pochopitelný - Hlavín je v Milevsku známý díky svojí profesi architekta, jeho stavby stojí ve městě i v jeho okolí a předcházející svoji výstavu měl také v Milevsku: v roce 2002 společně s dalšími výtvarníky z Milevska a partnerského švýcarského Münchenbuchsee pod názvem Bez hranic - Grenzenlos.
Hlavínovo okouzlení Paříží vyzařuje z celé výstavy. Věrný svému povolání, soustřeďuje se především na architekturu; i znalec pařížských domů a zákoutí jistě ocení neotřelé pohledy a zajímavé pojetí byť mnohokrát zpracované látky, jako třeba Eiffelovy věže, nebo naopak Hlavínovo vnímání moderní architektury čtvrti Défence. Nejde však jen o architekturu. "K Paříži patří ženy a erotika, a tak i tu na mých obrazech najdete," podotýká autor. Jde většinou o jinotaje a hříčky, kterým nechybí i jemný humor.
Milevské muzeum od 8. března do 1.května 2005
Denně kromě pondělí 9-12h a 13-17h

autor:Zdena Kučerová
Zdena Kučerová           
Výstava Koláží Nory Havlíčkové / 14.03.2005
Březen patří v městské galerii výtvarné technice, s níž jsme se tu dlouho nesetkali - koláži.
Autorkou vystavených prací je Nora Havlíčková (ročník 1974). Základní a střední školu absolvovala v Prachaticích, odkud se v roce 1993 přestěhovala do Českých Budějovic. Zde se v rámci studia vyšší odborné školy Institut pedagogiky volného času seznámila mimo jiné právě s technikou koláže. Systematičtěji se jí začala věnovat až po ukončení studia v roce 1996. Samostatně vystavovala např. Českých Budějovicích, Lounech, Hluboké nad Vltavou a naposledy v květnu loňského roku v galerii Dolní brána v Prachaticích.
Typickým rysem většiny jejích prací je hra se slovy. Vlastní koláže zpravidla tvoří neodlučitelný celek s názvem. Autorka se nespokojuje s prvoplánovým poskládáním obrazových výjevů, většina exponátů je založena na dvojsmyslu. Kdo chce objevit a pochopit pointu jednotlivých děl, musí se někdy skutečně zamyslet, aby skryté poselství odhalil.
Výstava Koláží Nory Havlíčkové je otevřena
od 1.3. do 31.3. 2005.

autor:Zdena Kučerová
Zdena Kučerová           
Nové přijímací zkoušky / 03.02.2005
Blíží se termín přijímacích zkoušek na střední školy v Česku. Stejně jako loni v každé rodině,kde mají deváťáka panovala touto dobou nervozita i strach, tak ani letos tomu není jinak.. Letos to ale není jen kvůli obavám z nepřijetí žáka na jeho vytipovanou střední školu, ale hlavně proto, že letos je zde jedna změna díky zákonu, který vešel v platnost 1. 1. 2005. Ten totiž říká, že žáci devátých tříd si mohou v prvním kole přijímacího řízení podat přihlášku jenom na jednu střední školu.
Předchozí praxe byla taková, že si žáci devátých tříd mohli ve dvou kolech podávat přihlášky na dvě veřejné školy, kde se neplatí školné, a na libovolný počet soukromých a církevních škol. Podle nového školského zákona mohou nyní ředitelé středních škol vypsat druhé kolo přijímacích zkoušek podle svého uvážení a jen tehdy, pokud se nenaplní kapacita jejich školy v prvním kole. Ve druhém kole si už mohou žáci 9. tříd podat přihlášky na libovolný počet středních škol.
Ministerstvo školství tvrdí, že každé dítě, které má zájem na střední škole studovat, se na ni také dostane, tímto zákonem chtěli sjednotit systém přijímacího řízení, aby pro všechny typy středních škol bylo stejné. Tento zákon vyvolal takřka hysterii. Ředitelé a rodiče v tom vidí jakousi diskriminaci žáků, při volbě jejich budoucího povolání. Na druhou stranu v prvním kole pochopitelně nebude přijat každý uchazeč, ale tak tomu bylo i loni. Na školu se dostanou nejen ti nejlepší, ale taky ti kterým se povedly zkoušky, to je konec konců účel přijímacích zkoušek. Ale co mají dělat chytří žáci, kteří prostě neměli den a u zkoušek vybouchli? Je těžké přiklonit se k jedné či druhé straně. Popravdě řečeno si myslím, že je téměř nulová šance dostat se v druhém kole na gymnázium.
Každý rok byla snad všechna gymnázia naplněna již v prvním kole. A já, která jsem se nedostala před dvěma lety na písecké gymnázium jsem byla jen vděčná za druhé kolo přijímacích zkoušek a nyní úspěšně studuji na milevském gymnáziu. Kdyby už tehdy byl v platnosti tento zákon, tak bych teď s největší pravděpodobností nebyla na gymnáziu, ale na zemědělce, učilišti či jiné škole. Já osobně jsem jen ráda, že jsem zkoušky mohla dělat už předloni.

autor:Zdena Kučerová
Zdena Kučerová           
Výstava reklamních plakátů / 24.01.2005
Galerie M - Milevsko, náměstí E. Beneše 1
Vás zve na výstavu Reklamních plakátů z let 1910 - 1940

Bez reklamy neprodáte dobře zboží. Bez reklamy nezískáte diváky. Reklama vás pronásleduje a většinou provokuje jako nezaplacená složenka, vyzývá k činu jako rychlý automobil a občas zradí jako krásná žena.
Reklamní plakáty z let 1910 - 1940 odhalují neobyčejnou nápaditost svých tvůrců, ať již to byli malíři, grafici nebo fotografové, a přibližují tehdejší technické možnosti výroby, kterou představovala litografie a po dvacátých letech už ofsetový tisk.
Výstava jiskrných reklamních plakátů je volena jako pozoruhodná nadílka úspěšných drobných triků, určených k polapení zákazníka v dávných časech. Významnou roli tu hraje originální myšlenka, jak prezentovat dané zboží (čáp v botách). Plakáty se vyznačují i dějovými situacemi (boxeři) a tváří se vlídně, přívětivě a hlavně přitažlivě, k čemuž bohatě přispívá jejich barevné ladění. Nehrozí tu nevkus ani agresivita, což nelze jednoznačně prohlásit o dnešní reklamě. Úctyhodné je, že se některé plakáty přes dlouhá desetiletí uplynulá od jejich vzniku dochovaly v dobré kvalitě, přičemž věkem ještě získaly na působivosti.
Výstava odkrývá duši tehdejší reklamy a je inspirací pro současné grafiky a všechny, kteří se předmětnou činností zabývají.

Výstava otevřena od 5. 1. - 26. 2. 2005

autor:Zdena Kučerová
Zdena Kučerová           
    1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45    
[ nezávislý internetový zpravodaj vydává Kompas Milevsko s.r.o. odpovědný redaktor Ing. Pavel Bolek -pbo- © 1998, 2002, 2007 ]