Od malička jsem si přála studovat egyptologii. Bylo to přání zcela nereálné, ale přineslo mi lásku k historii, takže jsem nakonec vystudovala obor český jazyk-dějepis na PF v Českých Budějovicích. Český jazyk proto, že literatura byla mou druhou láskou. Musím říci, že vztah k oběma oborům mi vydržel po celý život.

Pokud se týká druhé části otázky, nejde snad ani o to, za jakou učitelku se považuji sama, ale o to, jaký vztah ke mně mají děti. Jsem přesvědčena, že velmi dobrý, z mé strany je to obdobné a ony to cítí. Právě po nich, po jejich upřímnosti a bezprostřednosti se mi nejvíce stýská. Ale hodnocení nechám na nich a na jejich rodičích.

Rozhodně jsem si z dvaceti let kantořiny odnesla řadu důležitých věcí. Schopnost poznat a chápat lidi, umět jim naslouchat a snažit se jim porozumět, naučila jsem se řešit problémy pokud možno efektivně, rychle reagovat na momentální situaci. Takže určitou průpravu jistě.

Nemám pocit, že bych nějak změnila role, pouze práci. Je fakt, že tady se člověk setká s nejrůznějšími druhy problémů, o jejichž existenci neměl dosud ani tušení. Škola je totiž tak trochu uzavřený svět, a tak si myslím, že mi nová zkušenost rozhodně není na škodu.

Je snad pochopitelné, že v něčem člověk poněkud “plave”; potom hledám radu u chytrých hlav. Nejdůležitější je asi nepropadnout pocitu, že s židlí úředníka přichází i moudrost, ba dokonce neomylnost. Ten pocit nejen hloupý, ale i nebezpečný, a vždycky jsem se snažila vyvarovat se ho.

Asi trochu ovlivňuje, jednání je možná vstřícnější a ohleduplnější, ale tyhle věci jsou oboustranné. Chci říct, že platí pro každého přísloví “jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.”

Já nevím, jsme v Městské radě dvě ženy a já mám pocit, že jsme stejně pragmatické jako naši kolegové. Ženská intuice se asi uplatní spíš při jednání o nějakém obtížnějším problému. Ženy, v tomto v běžné manželské praxi trénované, dokážou v pravé chvíli říci to pravé slovo, ulomit tak hrot diskuse a vyhnout se hrozícímu konfliktu.

Podstatnou změnou v rodině je to, že ráno odejdu v 7.30 a vracím se většinou večer, leckdy i potom zase hledám někoho, kdo mi může poradit v určitých problémech. Manželovi i synovi se na to zvyká těžko, ale už si zvykat začínají.

O komunální politiku jsem se začala zajímat už dávno, po roce 1989 jsem měla pocit, že je to věc, o níž bychom měli my občané mluvit, protože se nás eminentntě týká. Už v minulých volbách jsem byla na kandidátce ČSSD jako nezávislá. Tato strana mě oslovila jako první, ale to není jediný důvod. U nás je velice těžké říci, kdo se v politice kam řadí, protože pravice je často levicovější než levice a naopak. Já sama sebe řadím k levému středu, i když je dnes velmi nepopulární něco takového říci. Protože mě zajímají dějiny a leccos o nich vím, je mi jasné, že to, co se děje v poslední době u nás, není nic neobvyklého, je to běžný jev ve všech obdobích prudkých společenských změn. Obdobu najdeme v historii řady zemí. Stát má pak za úkol snažit se vytvořit přesná pravidla, přesný zákonný rámec. Významný švédský politik Olaf Palme řekl:”Kapitalismus je ovečka, která se stříhá, ale nezabíjí.” Já mám pocit, že za nás někdy to stádečko stříhají jiní, některé ovečky se ztratily docela. Navíc mi nikdy nebylo lhostejné, s jakými problémy se potýkají staří lidé, lidé nemocní, a historicky se mi koncepce SDS jeví jako nejpřijatelnější.

Nejsem v žádné politické straně a myslím si, že politický názor by neměl být na překážku porozumění mezi lidmi. Vždycky mě zajímá jedna věc: Jestli jde o slušného a poctivého člověka. Je mi úplně jedno, je-li červený, modrý nebo zelený. Prosazuje rozumnou věc -má moji podporu. Mezi radními zatím naprosto nepociťuji jakoukoli politickou odlišnost. Jde o problém, ne o politikum.

Situaci mi komplikuje řada nevyřešených problémů z minulé doby, některé z nich hrozí městu značnými nepříjemnostmi, takže je akutní je řešit. Něco se už podařilo a mám z toho opravdu radost. Ale důležitých věcí je celá řada -ČOV, vodovody, silnice, nedostatek bytů, snaha získat podporu na výstavbu domova důchodců, atd.