Sdružení bylo zaregistrováno 18.dubna 1994 z podnětu mého a mé manželky. Kořeny našeho zájmu o problematiku seniorů lze hledat v roce 1991, kdy se v Milevsku konstituovala farní charita. V té době jsme se pokoušeli v rámci tzv. experimentu, vyhlášeného ministerstvem zdravotnictví a Českou katolickou charitou, zorganizovat Charitní ošetřovatelské středisko, které by se věnovalo těm starým lidem, kteří potřebují ošetřovatelskou péči. Manželka v té době byla členkou městského zastupitelstva, kde navrhovala vytvořit ve městě zařízení pro dlouhodobě nemocné. Věc vyvolala mezi lidmi vstřícnou odezvu i podporu v městském zastupitelstvu, ale nakonec od toho téměř všichni dali ruce pryč. Má žena zůstala jako propagátorka té myšlenky sama, nepočítám-li další tehdejší zastupitelku, paní doktorku Helenu Kofroňovou.

Ze spousty času, věnovaného jak vytvoření Charitního ošetřovatelského střediska, tak myšlence lůžek pro dlouhodobě nemocné, nezůstalo nic, kromě přesvědčení, že Milevsko tuto službu velmi potřebuje. Proto jsme se v době vrcholícího tlaku na privatizaci lékařů zavázali k tomu, že lůžka pro dlouhodobě nemocné občany vybudujeme a získáme současně prostory, kde bude manželka moci vykonávat svojí praxi. Po vítězství v několika výběrových řízení, po získání úvěru, po vyřešení řady administrativních problémů a při značném pracovním i duševním vypětí byla v roce 1995 první lůžka v provozu.

Teprve nyní se dostávám k odpovědi na dotaz, proč vlastně sdružení Humanika vzniklo. I když chcete zaregistrovat třeba obrazně jen jediné lůžko, legislativně je to stejné, jako když registrujete novou nemocnici. Organizačně a finančně jde o velmi náročný úkol. A pro řešení takových úkolů je dobré se sdružit. Ve stanovách Humaniky - sdružení pro výstavbu a provoz zdravotně sociálního zařízení, je kromě zřízení centra péče o staré lidi také odstavec, cituji: “Sdružení chce svojí existencí a činností propagovat péči o staré lidi i své obecně humánní zaměření”.

Aktivity našeho občanského sdružení vyplývají ze stanov a dají se rozdělit do tří oblastí.

Tou první je předkládání projektů s cílem získat podporu např. v rámci programů vyhlašovaných ministerstvy nebo institucemi. Jsou to např. “Projekty pro zdraví” a projekty v rámci “Národního plánu vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením” (dříve “Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení”), projekty předkládané různým nadacím a projekty předkládané v rámci běžné dotační agendy ministerstev - zde se od roku 1997 ucházíme o dotaci projektem Hospic Milevsko, který je jedním z pěti známějších projektů hospiců v republice. Sdružení předložilo za dobu své existence přes deset projektů, z nichž dosud pouze dva byly úspěšné.

Druhou oblastí činnosti je shromažďování hmotného a finančního majetku, neboť při realizaci státem dotovaných projektů není ze zákona možné poskytnout dotaci větší, než 70 % rozpočtových výdajů. Zbylých 30%, případně více, si musí žadatel sehnat sám.

Třetí oblast naší činnosti jsou aktivity veřejně prezentující sdružení a některé specifické aspekty péče o seniory. Přitom spolupracujeme s odbornými lékařskými společnostmi, zdravotnickou i laickou veřejností, žurnalisty. Zúčastňujeme se akcí České geriatrické a gerontologické spol., České alzheimerovské společnosti, Sdružení poskytovatelů hospicové péče a oficiálních vzdělávacích programů zaměřených na problematiku ošetřovatelství a paliativní péče. Mezi akcemi uspořádanými pro milevskou a širší veřejnost si dovolím připomenout zejména přednášky MUDr. Marie Svatošové z nadace Ecce Homo, které se týkaly problematiky hospiců, dále dva odborné semináře pro zdravotníky a již před rokem uskutečněnou rozhlasovou relaci na stanici Český Rozhlas 1. Zatím poslední naší veřejnou akcí byl “Koncert pro vážku” dne 21.září 1998 v Galerii M v Milevsku, uspořádaný při příležitosti mezinárodního alzheimerovského dne.

V této kampani jsme se neangažovali, protože nejsme členem Informačního centra nadací a neziskových organizací v Praze, které kampaň organizovalo. Zatím jsme členství v této instituci nepovažovali za účelné, vzhledem k pouze místnímu významu našeho sdružení. Navíc zkušenost - obecná i naše vlastní - je taková, že důvěru veřejnosti a pozornost sponzorů snáze získáme osobním zapojením, aktivitami, vazbami, nežli propagací. Na celé kampani mi i cosi vadí; v minulém roce při ní byly propagovány i ziskové podnikatelské subjekty. Informačnímu centru se platí roční poplatek a z celé akce mám dojem jakési povrchnosti. Vůbec se mi zdá, že v aparátech některých nadací, humanitárních, charitativních a veřejně prospěšných subjektů sedí příliš mnoho placených administrativních sil, které snižují celkovou účinnost finančních prostředků investovaných do těch činností. Vůbec se nechci dotknout stovek a tisíců lidí, kteří nezištně a dobrovolně pracují v některé z uvedených oblastí občanské společnosti.

Náš plán ještě žije, dotační řízení pro tento rok nebylo dosud ukončeno. A i když to třeba nedopadne dobře, máme možnost znovu žádat příští rok. Až do doby, kdy kdekoli v jižních Čechách se zahájí stavba hospice. Dle odborných hledisek totiž náš jihočeský region potřebuje právě jen jeden hospic s kapacitou cca 30 lůžek. Pro Milevsko může být nevýhodou, že ač náš projekt hospice byl první, objevují se další, za nimiž mnohdy stojí silné lobystické skupiny, např. České Budějovice, Prachatice. Zde musím s lítostí konstatovat, že se nám nepodařilo od roku 1996 navázat spolupráci s místní samosprávou, se státní správou - okresem a s Diecézní charitou České Budějovice tak, jak bychom si pro úspěch milevského projektu představovali. Ale i pro případ, že hospic bude stát jinde v Jihočeském kraji nežli v Milevsku, máme připraven plán; část finančních prostředků poskytneme tomu, kdo jej bude stavět. A pozemky Humaniky budou upraveny dle příslušných předpisů určujících, jak má být upraveno okolí lůžkového zdravotnického zařízení (parková a vycházková zóna) a použity pro zlepšení standardu služeb zdravotnického zařízení Humanika. Vždycky nás bude těšit, že i toto malé zařízení zde je, a pokud nenastanou nějaké legislativní či politické bouře, uděláme vše pro to, aby sloužilo dále našim seniorům.

Obě tyto činnosti vycházejí ze stejného motivu - být nějakým způsobem užitečný. Záleží mi na tom, jak se v tomto městě žije, kde vyrůstají naše děti, a přál bych si, aby tu žili spokojení lidé. To ale vidím spíše jako problém mezilidských vztahů, nežli jako problém výstavnosti a upravenosti města, i když i to je významné. Často však malé věci jsou významnější těch velkých.

Je to dáno spíše tou výchovou. Projevy nezájmu o věci veřejné, o společenské dění a o druhé lidi jsou podle mého způsobeny tím, že předchozí generace neměly tolik možností vychovat své děti tak, aby si vážily nemateriálních hodnot.

Dost podstatně. Všechna náboženství i filosofie vytvářejí hodnotové systémy. Já jsem nicméně ve víře vychován nebyl. Ale vychovávala mne matka, která byla v domácnosti a měla na nás více času.

Dravost je podle přirozeného přírodního zákona morální. Zvíře, které je silnější nebo doběhne dál, dosáhne lepší stravy, případně sežere slabšího jedince. V lidské společnosti nicméně platí ještě jiná pravidla a zákony, ale i tak ohleduplní lidé jsou v nevýhodě. Jsou omezeni ve výběru prostředků, kterými mohou úspěchu dosáhnout. Tato doba nás naučila přemýšlet o penězích. Lidem však není společné to, jak s penězi nakládají, jak jsou na nich závislí.

Subjektivně se cítím vlivem nadbytku svých úkolů a povinností jako člověk velmi nesvobodný. A to i přesto, že nikde neexistuje ona pomyslná petlice, která by nás omezovala v rozhodování nebo pohybu. Stupeň své svobody ale rozhodně hodnotím jako vyšší než ten před rokem 1989.