Když jsem pracovala v Hlásku, řekla jsem panu řediteli základní školy, že kroužek ráda povedu, ale chci se zároveň dále vzdělávat. To mi bylo umožněno, a tak jsem s dětmi začala pracovat důsledněji. Postupně jsme se rozrostli na padesát členů. Ve škole jsem byla do roku devadesát.

Pak přišla nabídka od ředitelky Základní umělecké školy, zda nechci vést divadelní kroužek. Tvořily jej hlavně děti, které chodily do Hlásku. Nyní máme šest ročníků prvního stupně, chtěli bychom otevírat i stupeň druhý.

Navštěvovali jsme různé okresní a krajské přehlídky. S úspěchem jsme v roce 1992 vystupovali také na přehlídce dětských divadelních souborů v Kunvaldě. Tento mezinárodní seminář probíhal pod záštitou ministerstva kultury ČR a organizace UNESCO. Vznikaly tam naše první kontakty se zahraničními soubory.

O rok později jsme byli v portugalském Santarému na Mezinárodním divadelním festivalu. Tam jsme navázali další kontakty. Portugalský soubor hrál v roce 1994 na prvním ročníku Milevského divadelního léta.

Další velkou akcí bylo vystoupení na světové výstavě EXPO v roce 1998. Tam jsme spolu s Nory a Portugalci hráli lotyšskou pohádku Zapovězený uzel. Každý hrál ve své rodné řeči, děj byl ostatně takový, že nepotřeboval slov.

Ano, absolvovala jsem k tomu přípravné kursy – režijní a dramaturgický. Hodně jsem navštěvovala různá představení.

K. J. Erbena, Wandu Chotomskou, Aloise Mikulku.

Dříve jsem to dělala tak, že zájemce musel zazpívat nebo přednést básničku. Teď však bereme každého, kdo má zájem hrát. I děti, co toho moc nenamluví a jsou spíše zakřiknuté. Mnohokrát se stalo, že právě z takových se stali výborní herci.

Něco dostáváme od Ministerstva školství, něco od sponzorů. Aby nám Ministerstvo školství mohlo přispět, musíme vypracovat projekt s přibližným rozpočtem.

Občas ano, ale já jsem taková, že si nedám pokoj. Není to jen o tom, jak udělat divadlo. Patří do toho i shánění peněz, obsáhlá korespondence, hodnocení a tak dále.