Uživatel: nepřihlášen    přihlásit
[ úvod ]
[ stalo se ]
[ chystá se ]
[ názory ]
[ firmy ]
[ tržiště ]
[ lidé ]
[ administrace ]
[ Bohuslav Hedvik ] [ Daniela Balážová ] [ František Dragoun ] [ Ing. Ondřej Bernot ]
[ Ivana Stráská ] [ Josef Žižka ] [ Karel Reiniš ] [ Marie Bolková ]
[ Martin Třeštík ] [ MUDr. Iva Hodková ] [ Simona Švarcová ] [ Stanislav Kázecký ]
[ Václav Chlum, Tomáš Chlum, Luboš Kolafa ] [ Václav Jedlička ] [ Vladimír Korecký ] [ Zdeněk Pavlík ]


Václav Jedlička

Ředitel závodu Jitex Milevsko.

Nebudu se pouštět do obsáhlých a detailních analýz, přesto: jak si Jitex v současné době stojí?
Myslím, že slušně. Za poslední roky sice docházelo k různým změnám, a to především díky prodeji IPB japonské Nomuře. Když se něco mění, výroba se trošku “houpe”, ačkoliv objem výroby zůstává stále stejný.

Jitex je zaměřen hlavně na export, domácí poptávka pokulhává. Snažíme se také pronikat do velkých obchodních řetězců - Tesca, Makra nebo Hypernovy. Jsou to sítě, které mají velké množství obchodů a můžeme pro ně šít ve velkém množství.

Řekl bych, že hlavní výhodou Jitexu je to, že jsme schopni ušít dvacet kusů, ale také dvacet milionů kusů.


Jakým způsobem oslovujete zákazníky?
Reklama je zatím velmi slabá. Pokud se máme čím chlubit, máme to udělat, ale je fakt, že to stojí velké peníze. Navíc za nás reklamu svým způsobem dělají ony obchodní sítě, do nichž jsme zapojeni. Je ale škoda, že například málokdo ví, že šijeme například pro firmu William and Delvin, pro Bosse nebo Tchibo. Zrovna Tchibo podniká masivní kampaň a můžu říct, že textilie ji živí lépe než výroba kávy. Takový prodej tady v Čechách ještě neumíme.

Jinak je reklama také otázkou času a potřeby. Když nepůjde odbyt, je nutné značku propagovat.


V současné době u vás probíhá rekvalifikační kurs. Kolik zájemkyň u vás zatím vytrvalo?
Z původních 27 jich zůstalo 22. Vypadá to, že ty, co zůstaly, mají snahu a zájem. Víte, jdou o nás různé fámy, ale věřte, že tu nikomu hlavu neutrhnem. Přitom zájemkyně nemusí být bůhvíjak šikovná, stačí píle a snaha.


Jak to u vás vypadá s platy?
Máme značnou diferenciaci mezd. Je to stanoveno podle norem, minimální mzda na hodinu je 23 korun. Jsou zaměstnankyně, které si vydělají i patnáct tisíc korun, ve výjimečných případech i více. Na druhou stranu tu pracují tři postižené ženy, které dostávají tisíce čtyři.

Co se týče nabídky práce, přijímáme v podstatě každého, kdo má skutečný zájem. Když od nás někdo odejde jednou, má šanci na návrat. Když to udělá podruhé, už ho nepřijmeme. Neuznávám tyto pracovní turisty.


S jakými problémy se nejčastěji potýkáte?
Velkou starost mi dělají stále se rozmáhající second-handy. Někdo si například ze Švýcarska přiveze s prominutím hadry a druhý den je prodává na náměstí. Náš výrobek musí být schválen Státní zkušebnou, aby se mohl dostat na trh.

To už vůbec nemluvím o vietnamské komunitě, která sem přiváží rifle v hodnotě deseti korun, platí z nich daň dvacet haléřů a navíc má výrobek pochybnou kvalitu. Vzácné není ani to, že z nošení podobných textilií vznikají vážné kožní problémy.


Co by měl v této situaci podle vás udělat stát?
Rozhodně by řešením byla větší daňová zátěž. Dnešní podmínky jsou příliš liberální. Všechno je to na úkor firem, které produkují špičkovou kvalitu.


Publikoval: Iva Hanzlíková dne 24.09.1999
[ nezávislý internetový zpravodaj vydává Kompas Milevsko s.r.o. odpovědný redaktor Ing. Pavel Bolek -pbo- © 1998, 2002, 2007 ]